Jsem dvojče. Mám dvojče. A tuto otázku slyším pořád. Ať už od lidí, se kterými se vidím poprvé nebo od starých známých, které znám celý život. Ano, bylo mi z hůry naděleno toho neobyčejného daru být jedno z jednovaječných dvojčat. Je má sestra stejná? Rozhodně ne. Myslí si ostatní, že jsme stejné? Rozhodně ANO.
Jsou lidé, kteří když vidí dvojčata, nezmění to nijak pohled v jejich tváři a spokojeně si dále hledí svého. Ale je tady i ta druhá skupina lidí – ti jsou fascinováni tím, jak někdo může být tak podobný a hned to dávají jasně najevo. Se sestrou často dostáváme stále se opakující otázky, na které často ani nevíme odpověď. Sepsala jsem tedy několik nejčastějších dotazů, které slýcháváme. Upozorňuji, že samozřejmě každé dvojče by na tyto otázky odpovědělo jinak. Tyto odpovědi jsou čistě subjektivní, týkají se mých názorů a zážitků. Pokud vás někdy napadlo se toto nějakého dvojčete zeptat, doufám, že tady najdete odpověď, kterou hledáte.
Jaké je to mít dvojče?
Tato otázka je na vrcholu nejčastějších dotazů, kterými mě a mé dvojče často lidé zahlcují. Už jsem si vypěstovala odpověď, kterou vždy používám. Mít dvojče má své klady i zápory. Začnu zápory. Největší z nich je asi takový, že se musíte celý život s někým dělit. A to o všechno. Začíná to společným kočárkem, pokračuje přes společný pokoj, společné výlety, společné učebnice ve škole… Jednoduše – všechno mé je i její. Ale proti záporům stojí mnoho kladů. Nejlepší výhoda je, že nejsem sama a mám se na koho spolehnout. Také mě má kdo krýt, když vím, že přijdu domů pozdě v noci. Mám od koho opisovat, mám se s kým doma učit, je má sestra a zároveň nejlepší kamarádka, je jedna z mála lidí, co mě doopravdy chápou, protože hodně podobně přemýšlí… Je toho hodně.
Nosíte stejné oblečení?
Když jsme byly malé, mamka nás vždycky oblékala stejně. Někdy ve druhé nebo třetí třídě jsme si začaly vybírat oblečení samy, což znamenalo konec se stejným oblečením. S pozdějším dětstvím a pubertou to nabíralo na obrátkách. Nesnesly jsme, když jsme na sobě měly stejné tričko nebo dokonce stejné ponožky. Ale teď, když končíme střední školu, si čas od času i koupíme stejné tričko a jednou za pár měsíců se třeba, jen tak pro pobavení, oblékneme stejně. Ale není to tak, že bychom se oblékaly stejně každý den, to určitě ne.
Dokážete se dorozumívat myšlenkami?
Nerada vás zklamu, ale to opravdu nedokážeme. A vážně nevím, proč něco takového lidi zajímá. Jednou jsme si udělaly z pár lidí legraci tím, že jsme si „myšlenkami“ sdělovaly čísla. Ve skutečnosti jsme si jen vymyslely systém očního kontaktu, kdy jsme počítaly, kolikrát prostřídáme pohled do pravého a levého oka a kolikrát mezitím mrkneme. Všichni nám to „sežrali i s navijákem“. J
Jak vás rozeznám?
Protože nás nebaví stále dokola vysvětlovat, jaké jsou mezi námi rozdíly, odpovídáme jednoduše: Instinkt. Každý si mezi námi musí instinktivně najít rozdíly sám. Někdy dáváme malé nápovědy, třeba podle znamének nebo délky vlasů. Ale takové věci si všichni stejně pletou.
Pozná vás vaše rodina?
Ano, pozná. Kdyby ne, asi by to nebyla pravá rodina. Jsme sice hodně podobné, ale po čase nás prostě každý pozná. Mamka nás pozná i po hlase, zezadu, přes patro i přes dveře.
Kdyby sis mohla vybrat, chtěla bys znova být dvojčetem nebo ne?
Nad touto otázkou se vždycky musím zamyslet. Nejdříve přemýšlím, že bez dvojčete bych měla asi více pozornosti, svět by byl jednodušší… Ale pak se hned musím zarazit a říct si – cože? Bez dvojčete by to byla nuda! Nikdy bych se nechtěla narodit jako „nedvojče“.
Chodíte do stejné třídy?
Popravdě, ano. Dokonce sedíme spolu v lavici. Základní škola byla jasná, tu jsme si nemohly vybrat, a tak jsme na ni chodily společně. Ale na střední jsme chtěly jít každá jinde. Skončilo to tak, že máme zase všechno stejně, překvapivě. A co výška? Ještě před půl rokem bych řekla – stejná? Nikdy. Ale když se tak nad tím zamyslím, nevadilo by mi studovat se sestrou i stejnou výšku. Není to tak, že bychom to bez sebe nezvládly. Právě naopak, jsme obě čím dál tím více samostatné a uvědomujeme si, že jednou už nebudeme pořád spolu. Uvidíme, kdy ten čas nastane.
To byly nejčastější otázky, které mě napadly. Časem možná přibydou další články na „dvojčatovské“ téma, dvojčetem jsem přeci celý život.
Máš další otázky? Ráda na ně odpovím. Také, pokud jsi dvojče, neváhej sdílet své myšlenky s ostatními. Komentáře jsou otevřené.
Skvělý článek a vidím to hodně stejně. Já jen jsem hrozně ráda, že se sestra nastěhovala 100 metrů od nás, takže si nemusím předstatvovat, že nebudu často spolu :))