Určitě jsem jedna z posledních, kdo slovo squash sice někde vzdáleně slyšel, ale rozhodně ho ještě nezkusil. Tenis mě baví, dlouho jsem ho chodila rekreačně hrát, ale proč se trápit s raketou v uzavřeném a velmi malém prostoru s prosklenou stěnou, aby na mě každý viděl, jak mi to nejde? Ne děkuji. nechci. A je vůbec squash podobný tenisu? Jenže, nikdy neříkej nikdy. Kousek od mého bydliště otevřeli nové sportovní centrum, kde mimo jiné další aktivity, squash provozovali. Zima byla už poměrně dlouhá a nakonec zkusit se má všechno.
Při zamlouvání kurtu jsme si raději domluvili i půjčení raket a míčků,. Nic z toho jsme neměli, co když nás to nebude bavit a kupovat hned výbavu nám přišlo prozatím naprosto zbytečné. Nevěděli jsme vůbec, zda nás squash natolik zaujme. Slečna na recepci byla velmi ochotná a milá, vše nám vysvětlila i nějaká ta základní pravidla, ať se tam prostě jen neplácáme a má to trochu úroveň.
Přišli jsme o něco dříve a na našem kurtu se ještě dohrával zápas, takže jsme mohli zkouknout jak to hrají jiní “profíci” a zdálo se to poměrně jednoduché, tedy aspoň na ten první pohled. Zvedneš raketu, dáš podání, někam se trefíš, míček se někam odrazí a ten druhý ho vybere, na tom něco je? To zvládneme taky.
Ale pak už přišla řada na nás. Zopakovali jsme si ta základní pravidla a ejhle, už jen to podání nám dělalo zásadní problém, nad požadovanou čáru na zdi jsme se sice trefili, to tenis lehce připomínalo, ale pořád nám nešlo podat tak, aby míček dopadl do daného čtverce. Spíše to přípomínalo boj o jakoukoliv delší výměnu , prostě jeden podal a druhý byl rád, že míček sotva viděl, natož aby se do něj trefil, nedejbože ještě odpálil na správnou stranu nad čáru.
Takže takhle ne, zkusíme to, jako když se trénuje tenis o zeď, nebudeme řešit čáry a místa dopadů, prostě si jen zapinkáme, raketa je sice menší, nevadí, výměny jsou delší, ….. no to už vypadá trochu líp. Je tohle už squash?
Jenže teď jsme zas neměli odhad jak daleko stojíme od zdi a neustále jsme do ní v zápalu hry naraželi.
Alespoň jsme se tedy rozehráli a postupně přídávali pravidla a pomalounku to začínalo jít. Paráda, konečně dobrý pocit, který nám ovšem dlouho nevydržel. Nevím jak se tam dostal, ale najednou náš míček visel na horní síti u stropu. A už si vážně nevzpomínám, kde se ten nápad vzal, ale prostě jsem vyhodila svou raketu do sítě v domnění, že raketa míček schodí. Míček spadnul, raketa ne. Kamarád mezitím lehnul na zem a dusil se smíchy.
Odešla jsem na recepci za tou milou slečnou, zda by mi půjčila jinou raketu a jestli by si při nějaké revizi stropu a sítě mohli sundat tu původně půjčenou. Slečna to nepochopila a ptala se mě, co jsme udělali s tou první raketou. Celou situaci jsem jí popslala, ale stále se jsem se setkávala s nepochopením. Nezbývalo nic jiného, než jí jít ukázat místo činu.
Jenomže teď padám k zemi já a také smíchy. Kamarád se mezitím snažil raketu dostat dolů, ale bohužel naprosto stejným způsobem jako já a teď tam ty rakety nahoře visely dvě. Slečna na nás nechápavě zírala a už vůbec se netvářila sympaticky. Chtěla vědět co s tím uděláme.
Přiznávám, že už jsme žádný další pokus sundat cokoliv z té sítě, neučinili a rakety prostě na recepci zaplatili. To je to naše ušetření za nepořizování výbavy.
Squash trénujeme vesele dál, ale v úplně jíném sportovním zařízení, na opačném konci města s vlastním výbavou.
