Setkání s partnerem duše

Setkání s partnerem duše

… poznali jsme se jednoho letního večera, v nenápadné hospůdce, u fotbalového hřiště, v malé vesnici na Moravě, ve které by mě nikdy nenapadlo, že ho potkám – svůj tehdy ještě netušící dvojplamen, mé duševní dvojče.

Seděla jsem s kamarádkou venku před hospodou a popíjela pivo, když v tom nás obklopili hoši z Moravy, s kytarou v jedné ruce a slivovicí v druhé. Přisedli si k nám a začal jeden z nejhezčích večerů mého života.

Seděl naproti mě, vedle mé kamarádky a dodnes si pamatuji, jak mi cosi uvnitř, po té, co jsem ho uviděla, řeklo: „to je on.“ Zarazilo mě to, ale rozum ihned převzal iniciativu, srovnal mě do latě a přikázal mi, ať zklidním hormon, že ten pán je určitě ženatý a má malé děti. Na chvilku jsem se tedy uklidnila, ale v průběhu večera proběhla výměna pozic v zasedacím pořádku a ocitnul se vedle mě. Jmenoval se Vojta a cítila jsem se po jeho boku moc hezky, a tak nějak blaženě.

 Večery v srpnu byly už chladné a Vojta měl na sobě jen kraťasy a já dlouhý svetr, kterým jsem mu přikrývala holé nohy. Povídali jsme si, smáli se a jeho ruce šmátralky pomalu a nenápadně začaly zkoumat mé ženské partie, čemuž jsem se z počátku úspěšně bránila, ale pak i má touha a vzrušení převzaly velení a začali jsme se vášnivě líbat, a to i přes jasné zákazy mého rozumu.

Když jsem si uvědomila, že v tom asi lítám, navíc s ženatým mužem, kterému doma určitě pláčou dvě malé děti, vystřízlivěla jsem a vyslala varovný signál mé kamarádce Ivě, že musíme okamžitě odejít. A tak se stalo. Šly jsme spát a já jsem tehdy byla hrdá na to, že jsem to ustála. Problém byl ale ten, že od onoho dne už jsem ho nemohla dostat ze své hlavy. Navíc kamarádka, která z večera dělala fotky je poslala Vojtovi na mobil.

Druhý den jsme šly na akci Zarážení hory a Vojta zavolal. Prosila jsem Ivku, ať to nebere, že se už prostě nesmíme vidět, že to nemá budoucnost, a že nechci dělat chyby, kterých jsem se ve svém životě nadělala víc než dost. Osud si to ale zařídil jinak a my se potkali tváří v tvář, právě na té akci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stál přede mnou a jeho pomněnkové oči mě hypnotizovaly a podlamovaly mi kolena. Když mi řekl, jestli se k nim nepřidáme, já se odmlčela, protože jsem nevěděla, na co se mám vymluvit a Vojta to vycítil a řekl, že nebude otravovat. V tu chvíli na mě mé srdce zakřičelo:  „Co mi to děláš ?!“ a tak sem rychle dodala, že se potřebuji jen najíst, ale že pak za nimi dorazíme. Proběhl další krásný večer, s Vojtou po mém boku, ale protože se má kamarádka tentokráte moc nebavila a já byla návštěvou, co u ní spala, bylo rozhodnuto a opět jsme odešly velmi brzo. Před odchodem mě Vojta poprosil o číslo a navrhnul mi, že bychom mohli někdy na kávu, že občas jezdí do Prahy na školení. Nepřišlo mi to jako nebezpečné, tak jsem mu své číslo dala. Navíc byli jsme od sebe vzdáleni 300 km, takže proč ne.

Po příjemně stráveném víkendu jsem odjela do Prahy a večer před usnutím jsem si snila o tom, jaký by to bylo, kdyby ….

V pondělí jsem obdržela zprávu, že mi děkuje za krásný víkend, že už se dlouho takhle nezasmál, a že to bylo moc fajn. Já cítila to samé, pak mi párkrát zavolal a začal velký přelom mého života.

Byli jsme neustále ve spojení, jakákoliv volná chvíle byla chvílí strávená na telefonu s ním. Byla to jako droga. Zazvonil telefon, srdce zaplesalo a já měla pocit, že si povídám s někým, koho už dlouho znám. Nebylo nic, co by mi dělalo problém mu říct nebo se mu svěřit. Mluvili jsme hodiny a hodiny. Když jsme nemluvili, tak jsme si psali. Nikdy před tím jsem něco tak intenzivního nezažila a vše mi přišlo jako naprosto přirozené a bylo nám oběma jasné, že přijde den D, kdy nám tohle nebude stačit. Já jsem ale stále měla ve své hlavě to, že je ženatý, což se potvrdilo, ale uklidnil mě alespoň tím, že má dospělé děti. 

Jako každá zvědavá ženská, která nemá ráda nevěru jsem vyzvídala, jak to doma má. Překvapilo mě, že Vojta o své ženě mluvil hezky, na rozdíl od jiných ženáčů, kteří s oblibou používali ohranou písničku: „moje žena mi nerozumí,“ což mě na druhou stranu i znejistilo, ale pak se mi svěřil, že i když se svou ženou žijí téměř 30 let relativně pohodovým a šťastným životem, tak jsou spíše dobrými přáteli než těmi, mezi kterými by měl být ještě zdravý intimní vztah.

Díky této informaci, ať už byla nebo nebyla pravdivá, jsem se vnitřně tak trošku zklidnila a začali jsme plánovat, kdy se uvidíme.

Den D nastal, a já jsem po měsíci odjela na další akci na Moravu. Vojta zajistil penzion a já věděla, že to bude se vším všudy. Neměla jsem zábrany, výčitky, ostych, prostě nic. Ocitli jsme se na pokoji, já stála před velkým zrcadlem, na sobě jsem měla černé šaty, které díky gumičce, co držely látku na prsou byly rázem dole a on si mě prohlížel a hladil a já se nemohla dočkat, až se spojíme v jedno. Milování s ním bylo nádherné, vzrušující a přišlo mi, jakoby jsme se nemilovali poprvé. Tak přirozené mi to přišlo. 

Čas běžel a Vojta začal jezdit do Prahy. Nebylo to vždy jednoduché, ale i tak se snažil docílit toho, abychom se i přes tu příšernou vzdálenost, viděli co nejvíce, a vždy to bylo nezapomenutelné, protože krom milování jsme si hodně povídali, mazlili a já se s ním cítila v bezpečí a jako princezna z pohádky. Ale protože jsem věděla, že je ženatý začala jsem si nalhávat, že je to jen flirt, že ho nemiluji, že mě jen přitahuje, a že mi to tak vlastně vyhovuje, když mi nepatří a vrátí se zase zpět k ženě. 

Po čtyřech měsících známosti přišly Vánoce, kdy se mi moc stýskalo, a aby se to ještě více umocnilo, tak mi přistála na FB čerstvá fotka Vojtovi šťastné rodiny z Vánoc, no a já jsem si poprvé uvědomila, že mi do života vstoupil PROBLÉM na pět písmen.

Po dalších setkáních jsem byla víc a víc rozmrzelá, protože sem cítila, že mi to takto přestává stačit a řekla jsem Vojtovi, že pokud ví, že svůj život měnit nechce, bylo by dobré to včas utnout. Vojta mě ujišťoval, že to řešit chce, a ať mu dám čas. Nedokázala jsem si to bez něj vůbec představit, a tak jsem svolila.

Po 9-ti měsících utajené známosti mi Vojta slíbil, že před odjezdem do Chorvatska, kam jezdil každý rok se svými přáteli na motorce mě přizná konečně své ženě. Byl to již několikátý pokus, ale zavolal mi až z Chorvatska, že to nedal. Strašně jsem se rozzlobila. 

„Tak já husa se tu trápím, bulím večer do polštáře a milostpán se baví někde v Chorvatsku? Pomyslela jsem si a rozhodla se vzít osud do svých rukou a zablokovala jsem si Vojtovo číslo. Než jsem se stačila pochválit za svůj velmi neobvyklý razantní krok, přistála mi od něj SMS. Vojta sice už volat nemohl, ale za to mohl psát. Netušila jsem, že si musím bloknout i zprávy a ne jen číslo jako takové. Mé ještě stále rozohněné JÁ ale dál pokračovalo ve výchově nezbedného ženatého muže a napsalo mu, že si tedy blokuji i zprávy. A tak se stalo. 

Byl zrovna teplý den, já ležela s kamarádkou Ivou na koupališti a postěžovala jsem si, že už takhle dál nemůžu. Iva mě uklidnila, koupila mi pivo, vrazila mi do ruky časopis, kde jsem ale najela na horoskop, který zajistil další pokračování nic nekončící telenovely konkurující té mexické o Chosé Armandovi a slepé Esmeraldě. 

V horoskopu pod mým znamením se totiž psalo, ať dám ještě jednu šanci člověku, který to se mnou myslí vážně, že jen sbírá odvahu na to změnit si svůj život.

A bylo po výchově. Přísnost byla ta tam a při cestě z koupaliště jsem si Vojtu díky horoskopu odblokovala a během vteřiny mi přišla od něj SMS, že o mě nechce přijít, a ať mu dám ještě jednu šanci.

Po dobu jeho dovolený jsme byli den co den na video hovorech, zprávách, voláních a bylo to zase tak krásný a intenzivní, plné energie, vzrušení a naděje. Věřila jsem mu každé slovo a cítila, že mě miluje, a že naše city jsou propojené a na stejné úrovni. Nepochybovala jsem.

Po návratu z Chorvatska za mnou po té, co žena odjela na dovolenou, ještě jednou přijel a sdělil mi, že už ho to samotného trápí, a že je nejvyšší čas jít s pravdou ven. Naposledy jsem ho utvrdila svou láskou a řekla jsem mu, že pokud to nedokáže, že to pochopím a nebudu se zlobit, protože žít s někým 30let znamená hluboké zakořenění všeho, co spolu prožili a já sama bych se do této situace nikdy nechtěla dostat.

Číst:  Bezpečnost nejen v dobách pocovidových

Ženě to oznámil hned ten den po návratu z její dovolené. Z vyprávění vím, že to manželka tušila, že brečela nejen ona, ale i dcerka, kterou Vojta miloval a začalo pro nás pro všechny velmi těžké období, ve kterém se střídal strach s bolestí, pochopením, láskou, myšlenkami na jeho ženu, které jsem ublížila, prostě neskutečný zmatek a chaos, který bych nikomu nepřála. Mám-li se přiznat, tak nebyl jediný den, od doby co jsem poznala Vojtu, kdybych nemyslela i na jeho ženu. Trápilo mě, že díky mojí lásce musí trpět někdo druhý.

Vojtova žena mu chtěla odpustit, přála si dál život s ním, Vojta mi volal, že neví kudy kam, ale že ví, že chce být se mnou, já jsem věděla, že ho miluju, ale chápala jsem, že to není jednoduchý, no prostě blázinec. Byla jsem bezmocná, protože mi Vojta strašně chyběl.

Po dvou týdnech, kdy mě své ženě přiznal, za mnou Vojta nakonec přijel, pobyl ale pár dnů, zase odjel a termíny, na kterých jsme se domlouvali se většinou nezrealizovaly a já jen čekala. Pamatuji si, jak jsem měla jet o víkendu s kamarádkou zase na Moravu, ale nejela jsem, protože měl přijet Vojta. Poklidila jsem, uvařila, napekla, dala se do gala a čekala do slova a do písmene u plotny, protože měl přijet na oběd. Na SMS, jak daleko je ode mě ale nereagoval a telefony mi nebral. Celý víkend bez jediné zprávy, omluvy, nic. Bylo mi hrozně.

Po našem dalším cca měsíčním odloučení, kdy už jsem mu neopětovala energii v odepisování na jeho SMS a nebrala mu telefon mi v den mých narozenin poslal Vojta o půlnoci email, že beze mě nechce být, že už si zařizuje garsonku s kanceláří a pokud mu dám šanci, že už se ho nezbavím. Přišlo mi to jako blesk z čistého nebe. Nová naděje, nová síla a energie do života. To příjemné mravenčení jsem pocítila snad až na palcích u nohou. Tak Vojta mě miluje, chce se ke mně odstěhovat, pomyslela jsem si a hned jsem odpověděla, že ANO. A Vojta přijel, sice jen s cestovní taškou (čekala jsem auto napěchované jeho věcmi s vozíkem za zadkem), ale hlavní bylo, že přijel. To se podá, to půjde, řekla jsem si, ale po necelém měsíci našeho hezkého soužití jsem jednoho dne přišla domu a místo Vojty na mě čekal dopis, ve kterém se omlouval, že mě sice miluje, ale že neumí přestřihnout pupeční šňůru se svou rodinou, a že se musí vrátit.

Nechápala jsem, vždyť nám bylo tak hezky a v mé hlavě mi stále koloval email z narozenin, jak mě miluje, jak se ho nezbavím a najednou je pryč a já si tu čtu dopis o pupeční šňůře. 

Nebudu popisovat stavy, které kdo to nezažil, tak prostě popsat nejdou, ale tu prudkou bolest v srdci, bych přirovnala k bolesti, když mi umřel tatínek. A nejhorší bylo, že se to nelepšilo ba naopak, stupňovalo. Cítila jsem obrovský tlak na srdci, do kterého mě nepřetržitě cosi bodalo a k tomu se mi špatně dýchalo. No, a aby toho nebylo málo, tak se přidaly i poruchy spánku a já se pravidelně od dvou hodin ráno probouzela a už sem neusnula. Říkala jsem si, co to je ? Proč to  ksakru tak bolí a  kdy už  to skončí ?  Den co den mi kolovali pořád dokola jedny a ty samé otázky, co sem provedla, kde jsem udělala chybu a usínala jsem zásadně jen vyčerpáním.

 Přemýšlela jsem co dál, nic jsem o Vojtovi nevěděla, nebyli jsme v kontaktu. Cítila jsem prázdnotu, zbytečnost se jenom nadechnout. Proč ? K čemu ? Až jednoho dne, v den mého svátku mi přišlo od Vojty přání a já jsem cítila, jak mi celým tělem projela energie znovuzrození a vše začalo na novo.  Telefony, zprávy, video hovory a slib, že na Silvestra už budeme spolu. Ještě o vánocích jsme si zavolali a ujistili jsme se, že to tak bude. Byla jsem jako vyměněná. Slovo Naděje bylo pro mě víc než cokoliv jiného na světě. Silvestr se blížil, já jsem začala být nervózní, a tak jsem Vojtovi ještě napsala, že pokud se mi neozve do 30tého, tak to budu brát, jakože to nezvládl, a že už se dál nebudeme trápit a půjdeme si každý svou cestou.

Má pochybnost se naplnila. Nenapsal, nepřijel a už si ani nepamatuji v tom proudu slz, kdy se mi podařilo usnout. 

Probudila jsem se s opuchlýma očima, jako kdybych proflámovala celou noc. Zapnula jsem si PC, najela na Blesk, tupě jsem zírala na články o tom, jak se slavilo v Praze, když v tom jsem klikla na horoskopy a zobrazilo se mi věštění s Arianou, s kartářkou, co vykládá karty známým osobnostem, a která zrovna 1. ledna spustila otevřený bezplatný chat na výklad budoucnosti.  A tak jsem tam napsala, neměla jsem co ztratit a chtěla jsem se jen utvrdit v tom, že ten náš konec je definitivní, a že to tak má prostě být. No a druhý den jsem si v Blesku přečetla odpověď, která zněla, že i přesto, že můj partner žije s někým ve vztahu, tak mezi námi dvěma je něco, co zapříčiní, že bude můj, ale že pán je strašně nerozhodný a potřebuje čas.

Tuhle odpověď jsem si přečetla snad 50 krát, dodala mi odvahu a poslala jsem Vojtovi SMS, že kdybych mohla, tak za ním přijedu a pomiluji se s ním tak, aby si to zapamatoval a neměl chuť mě už nikdy víc opustit.

Zadařilo se a Vojta se ke mě nastěhoval koncem ledna podruhé, tentokráte s vícero věcmi, ne tedy stále podle mých představ, ale i tak jsem byla ráda hlavně za něj. Věřila jsem, že časem, krůček po krůčku si dá svůj život do pořádku. Měla jsem samozřejmě na mysli rozvod, ale netlačila jsem na pilu a nechala si to zatím pro sebe. Štěstí ale nemělo dlouhého trvání a po necelých dvou měsících mi Vojta poslal SMS do práce, že ho E.T. volá domu, a že musí odjet, a ať se něj nezlobím. Netřeba znovu popisovat, co se mi vrátilo do života a čemu jsem znovu musela čelit.  Do tohoto období přišla týden před jeho odchodem další smutná zpráva, kdy moje nejlepší kamarádka přišla o vymodlenou holčičku ve 4. měsíci těhotenství a já nevěděla, kterou bolest mám v sobě řešit dřív. Byla jsem  rozsypaná jako čaj. Všechny rady do života od mých přátel, jakože musím jít dál, že si mám najít někoho jiného, mi připadaly směšné a otravné. Proč bych si někoho hledala? Copak to jde, když mám v srdci obsazeno? Já chtěla Vojtu a ne nějakýho cizího chlapa. Ale pak jsem pochopila, že to se mnou myslí dobře, jen mají strach, protože z veselý a vtipný Jituny se stal duchem nepřítomný člověk. Neměla jsem chuť se s nimi stýkat, chtěla jsem klid a samota pro mě byla tím nejlepším lékem a společníkem.

Přemýšlela jsem, co dál. Najela jsem na You tube kanál a tam jsem pořád dokola, den co den poslouchala výklady na všechna tři znamení. (mé, Vojtovi a jeho ženy) Snažila jsem se z nich vyzobat jen to pozitivní a doslova jsem se stala závislou na astrálních výkladech a začala se více zajímat o to, jaký vliv mají jednotlivé planety na naše znamení a přišla jsem na to, že každý Vojtův útěk proběhl vždy, když byl Merkur v retrográdní fázi, což znamenalo, že ten, kdo nemá v sobě vyřešenou minulost a jen si namlouvá, že ji vyřešenou má, je donucen vrátit se zpět, aby si ji dořešil. A když to ten dotyčný nepochopí a před problémy utíká, tak ho Merkur, který je v retrográdu 3 x do roka chytne za flígr a vrátí ho zpět. Karty mi naznačovaly, že to bude dobré, a tak jsem přemýšlela, jak se s Vojtou zkontaktovat, a jak mu připomenout, že to JÁ jsem ta jeho pravá vyvolená. A tak jsem si počkala na jeho svátek, co měl v dubnu a popřála mu. Vojta zareagoval poděkováním, ale to mi nestačilo a poslala jsem mu písničku o rozchodu, ve které se slečna vyjadřuje ze svých pocitů a bolestí, které jsem i já takto cítila, no a Vojta se chytil na udičku a my si začali pomalu zase psát a volat.

Čas běžel a přiblížil se zase „slavný“ červen, kdy Vojta odjížděl se svými přáteli do Chorvatska, odkud mi každý den volal, psal a bylo zase příjemné ho vidět, i když jen po video hovoru, ale i tak mě to strašně pomáhalo.  Řekl mi, že chce  se mnou být,  a že se ke mě chce vrátit.  No a já mu samozřejmě věřila.

V polovině července se za mnou skutečně vydal, když mi ale krátce před příjezdem poslal zprávu, že se musí vrátit, že mu nejde přetnout již zmiňovanou pupeční šňůru. Už sem ani nebyla překvapená, jen jsem ležela v posteli, tekly mi slzy a neměla jsem sílu mu na to cokoliv napsat. Po chvíli mi zavolal a cítila jsem, jak je vyčerpaný, jak bojuje sám se sebou, jak ví, že svým chováním ubližuje, a že si s tím absolutně neví rady. Neměla jsem sílu na výčitky a jen jsem mu řekla, ať udělá to, co potřebuje udělat, ale že mi nepřijde dobré v tomhle stavu, když už je skoro v Praze absolvovat cestu zpět na Moravu. Nakonec přijel, ale po necelých třech týdnech odjel a opět se nevrátil.

Číst:  Bezpečnost nejen v dobách pocovidových

Zvláštní na to celém bláznovství bylo, že jsem jeho odchody nikdy nebrala jako rozchody, ale jen jako odluky a při této třetí, i když byla také bolestivá jsem se cítila líp, protože i když tu se mnou nebyl, tak mi psal hned, jak se vrátil ke své ženě a byl se mnou neustále v kontaktu. Svěřil si mi, že by se mnou chtěl být a dal mi znovu naději, ale když jsem se dozvěděla, že si se ženou chtějí vzít další hypotéku kvůli dceři, a když mi do toho volala pak i jeho žena s otázkou, jak to tedy s Vojtou mám, rozhodla jsem se to ukončit a dát se do kupy, protože už to takhle dál nešlo a měla jsem pocit, že ztrácím čas, a že Vojta opravdu neví, co chce, a že jeho nerozhodnost ničí ve finále nás všechny. Vojta poslechl, na chvíli se odmlčel, pak mi napsal k svátku, později k vánocům, a když jsem přijela po Vánocích od mamky k sobě domu, čekala na mě obálka s milou knížečkou s citáty a přáním. Znovu mě to rozněžnilo a obměkčilo, poděkovala jsem mu a Vojta mi zavolal v mírně podroušeném stavu, že se mu stýská, a že se dočetl v jednom horoskopu, že si musí pevně stanovit termín, kdy chce své plány zrealizovat a za tím si jít. Já jsem mu na to řekla, že aby mohl za mnou přijet a odstěhovat se, musí si definitivně uzavřít minulost, a to jak na papíře, tak uvnitř sám sebe.

Své slovo dodržel, podal žádost o rozvod, rozvedl se, a Vojta se tentokráte odstěhoval tak, jak jsem si to představovala, s autem plné věcí a prožili jsme spolu, za mě, krásných 8 měsíců, bohužel ale jen do doby, než přišlo na řadu majetkové vyrovnání, které chtěla mít jeho bývalá žena co nejdříve uzavřené. Inu, kdo by nechtěl si ze vztahu „odnést“ víc než to, s čím do vztahu původně přišel. Vojta totiž díky svému pocitu provinění přislíbil své bývalé ženě de facto vše.  Den před posledním, čtvrtým odchodem jsme spolu byli v cukrárně a Vojta se mi svěřil, že si s tím neví rady, protože krom majetkového vyrovnání tu byly ještě tři hypotéky, které stále běžely na obě jména, a do toho se řešilo, zda se prodá dům, ve kterém má Vojta kancelář a byt v jednom. Uvědomila jsem si, jak je krásné být chudým a skromným, protože čím méně člověk má a chce, tím líp se mu žije. Vojtovi jsem na to řekla, že mi přijde nesmyslné, aby prodával bytový dům, ve kterém žije, pracuje a který mu vydělává jenom proto, aby se doplatily hypotéky. Nepřišlo mi fér, aby jeho bývalá žena dostala původní dům, garáž, pozemek a je mu zbylo „něco málo“ na účtu. V mých očích byl skvělý partner a táta, který se vždy o rodinu postaral, své děti miluje, podporoval je finančně, zajistil oběma byt, dokonce i dcerce, aby mohla v klidu studovat koupil další byt, posílá ji kapesné, platí soukromou školu a jeho bývalá žena s ním nikdy neživořila a přišlo mi nespravedlivé, aby to, co spolu doteď vybudovali, dostala jen ona a Vojta by ve svých letech začínal v podstatě úplně od začátku.

 Svůj názor z mého úhlu pohledu jsem Vojtovi řekla a bylo jen na něm, jak se s tím popere.

No a Vojta se s tím vskutku popral a stal se mužem činu. Po víkendu, kdy jsme řešili tento problém mi přišel odpoledne do práce email, že ode mě odchází, že se mu stýská po domovině, dětech, přátelích a exmanželce, a že nemůže přetrhnout tu onu, již několikráte, zmiňovanou, pupeční šňůru.

Paralizovalo mě to a totálně odstavilo z provozu, jako kdybych si vzala nějakou drogu, která mi neumožňovala se jakkoliv vyjádřit. Přišla jsem do prázdného bytu, nešlo mi ani brečet, dokonce mi hlavou nekolovaly v tu chvíli snad žádné myšlenky. Prostě vymeteno. Tohle je definitivní konec, řekla jsem si. Všechno to čekání, naděje, budoucnost jsou pryč. Místo žádosti o ruku, kterou bych si po tom všem, čím jsem si prošla, zasloužila, a na kterou jsme trpělivě čekala, protože mi Vojta těsně před rozvodem tenkrát psal, že jakmile se rozvede, tak si mě hned vezme, přišla další studená sprcha.

Člověk, který se se mnou den předtím radil ohledně majetkového vyrovnání, který se mnou v IKEA plánoval, jak vyřešit kuchyň v jeho kanceláři, který se se mnou ještě den před tím pomiloval, mi teď píše, že se mu zastesklo po jeho bývalé ženě a nějaké domovině ? 

Hlava mi to nebrala. Snažila jsem se v jeho emailu vyhledat pravý důvod odchodu, ale já ho tam nenašla. Když už někoho delší dobu znáte, tak víte, že něco nesedí, a že tam zkrátka něco chybí. A chybělo. Zmínka o majetku. To byl, dle mého názoru, ten hlavní důvod jeho návratu. Tím ale nechci říct, že by už nechoval žádné city ke své bývalé ženě, to ne. Jen si uvědomil, že o to vše, co za svůj život vybudoval, vlastně vůbec přijít nechce  a Vojta si zřejmě položil otázku,  co s tím ? Jak tomu zabránit ? Nebylo by lepší se vrátit s prosíkem ke své ženě, požádat o odpuštění, začít znovu a majetek si dorovnat k  oboustranné spokojenosti nebo to zatím nechat být a neřešit jej? A tak si sbalil svá fidlátka a vzdal se naší lásky díky strachům o své zázemí, stabilitu a všeho, co si ve svém životě poctivě vybudoval.

Říkala jsem si, že to přece není možný, že když někdo někoho miluje, tak hledá možnosti, jakákoliv jiná řešení, ale to by nesměl být Vojta, aby se díky své nerozhodnosti, strachům a zkratům v hlavě, nerozhodl tak, jak se rozhodl. 

Nechci to zlehčovat, protože kdyby mi někdo řekl, ať prodám garsonku a odstěhuji se za Vojtou, tak to taky neudělám. Kdybych totiž odešla za Vojtou, tak bych byt pronajala, ale neprodala. Rozdíl mezi námi dvěma je ale ten, že já to vím od samého začátku, ale Vojta, přestože o majetek také přijít nechtěl, ale momentálně byl na to čas ho neřešit, tak to zkrátka neřešil, ale zapomněl, že my ženy to rozhodně řešit chceme, a nás nezajímá, že na majetkové vyrovnání jsou ze zákona tři roky.

Máme rády čistý stůl a vůbec jsem se nedivila jeho bývalé ženě, že už to chtěla mít na papíře. 

Po jeho dalším, čtvrtém odchodu mi opět bylo hodně zle, a tak jsem najela na můj oblíbený kanál, kde mi výklady potvrdily to, co jsem si myslela. Řešení financí, majetku a nedořešená minulost se svou bývalou ženou zapříčinila další odchod Vojty z mého života. Vyšlo to ve čtyřech výkladech a já jsem začala mít k astrologii a k tomu všemu, o čem se tam nahoře rozhoduje velký respekt. 

S výklady jsem se probouzela a s výklady jsem usínala. Sledovala jsem přes ně každičký jeho den. Jak mu asi je, jak se mu daří, jestli na mě myslí a mohla bych pokračovat.

V prosinci jsem si najela na výklad Vojtova znamení, kde bylo, že je v separaci se svým partnerem, se kterým není v kontaktu, a že se jedná o tak zvaný dvojplamenný vztah. Na tento výraz jsem narazila poprvé, když mi Vojta frnknul po druhé. Název mi přišel tehdy strašně nesympatický a dodnes si pamatuji, jak mě to rozohnilo, protože poslouchat nesmysly o nějakých plameňácích mi přišlo vážně přes čáru a najednou je to tu zase. A ještě u Vojtova výkladu. A aby toho nebylo málo, tak mu znovu vyšel v únorových výkladech a mě osobně při intuitivním výkladu. A tak mě to poprvé přinutilo nastudovat význam tohohle prapodivného slova a musím se přiznat, že po jeho přečtení mi spadla čelist a zůstala jsem jako opařená, protože to vše, co se o tomto specifickém a donedávna pro mě neznámém vztahu psalo, jsem si s Vojtou prožila, ale pořád jsem nechtěla uvěřit, že zrovna JÁ jsem měla tu „čest“ se potkat se svým dvojplamenem, tedy duševním dvojčetem.

Typickými příznaky dvojplamenných vztahů jsou:

  • Velká vzdálenost mezi oběma partnery
  • Seznámení se v pozdějších letech, kdy už si duše prošly jistým duchovním vývojem
  • Místo prvního setkání se obvykle uskuteční tam, kde by to ani jednoho z nich nikdy nenapadlo
  • Jeden z partnerů bývá zadaný, má již svou rodinu a je většinou v  karmickém vztahu, ve kterém je relativně šťastný, ale jen do doby než potká svůj dvojplamen, který mu obrátí život na ruby
  • Telepatické propojení těch dvou je na takové úrovni, že mají stejné myšlenky, pocity, věty
  • Často vidí, ať už jsou spolu nebo ne dvojciferní čísla
  • Mají rádi společná jídla
  • Jsou si fyzicky podobní
  • Od onoho poznání už není možné ho dostat ze své hlavy
  • U duševních dvojčat se může na obou stranách vyskytnout stejné datum narození jejich přátel či rodinných příslušníků
  • Ve vztahu dochází k separacím, odlukám, které způsobují prudkou fyzickou i psychickou bolest u srdce, díky které se posouvá každý z dvojplamenů (dvojčat) na vyšší úroveň
Číst:  Bezpečnost nejen v dobách pocovidových

Je tam toho napsáno více, ale když jsem došla k těm separacím, kdy jsou ti dva chvíli spolu a pak zas dlouho od sebe, pochopila jsem, že ať se mi to líbí nebo ne, tak nastal čas si přiznat, že jsem se vážně zamilovala do druhé poloviny mojí duše, mého duševního dvojčete, Vojty.

No a o co to tedy vlastně jde ? Proč jsme se měli potkat ? ..ptala jsem se sama sebe..

A tak jsem studovala dál a hlouběji se ponořovala do problematiky těchto dvou šílenců, co se potkali proto, aby spolu ve finále vlastně nebyli.

Zkusím to vysvětlit velmi stručně, protože je to velmi obsáhlé, složité a nechci z mého příběhu dělat upoutávku na dvojplamenné vztahy.

Mé dvojče je moje dokonalá druhá „polovina“ duše. Na počátky věků jsme byli stvořeni jako Jeden, s ženskou a mužskou energií. Při dělení vesmíru se naše duše ale rozdělila na dvě části, ženskou a mužskou. (můžou být ale i dvě ženské nebo dvě mužské). A tyto dvě duše se jednoho krásného dne znovu setkají, nejdříve na té duchovní bázi a později na té fyzické, kdy dochází k rozpoznání se a Vy máte TEN ONEN pocit, jakože už toho člověka znáte a od tohoto okamžiku začíná veškeré to šílenství, o kterém jsem psala. Jde o to, že dvojplamenné vztahy si zrcadlí  své nedokonalosti, nedořešené věci, strachy a svou minulost. Mé dvojče, tedy Vojta mi také vytahoval na povrch to, o co jsem ho prosila, aby mi nedělal, díky čemuž se ze mě stávala, jak mi sám říkával,  ohnivá Jituna, no a já mu dělala to samé, ale z mé strany to bylo na nevědomé úrovni. Netřeba hádek, výčitek nebo provokací. Zkrátka se stačí dotknout tématu, které ten druhý v sobě nemá zpracované a je vymalováno. A protože víme, že jsou to právě muži, kteří před problémy utíkají nebo je odsouvají, je to právě mužský dvojplamen, který bere nohy na ramena a zbaběle utíká ze vztahu. Po objasnění toho, co se mi v životě již třetím rokem, a se všemi těmi separacemi a šílenými bolestivými stavy děje mi došla další informace, že abychom mohli spolu žít jako dva rovnocenní partneři, je důležité dojít ke spirituálnímu probuzení, což je proces odbourávání, odzbrojování a rozpouštění ega, jde o změnu vědomí, o překopání žebříčku svých priorit a o uvědomění si, že nejdůležitější pro každého z nás je sebeláska a láska jako taková. Vše ostatní, to hmotné, to kvůli čemu si lidé zatemňují svou mysl a potlačují své skutečné emoce, je podřadné, ne nedůležité, jen není možné je stavět na přední příčky svých hodnot.

Problém mezi námi dvěma je ten, že zatímco já jsem k tomuto již dospěla, tak si ale momentálně lítám až  příliš vysoko  někde v astrálu mezi hvězdami, výklady a ze vzduchu se snažím z ničeho vytvořit budoucnost pro nás oba, tak ten druhý, Vojta je těžce pohlcený materiálnem, upozaďuje lásku a to po čem touží jeho srdce a v citové oblasti  má totální chaos.

Naše duše musí být vyrovnané, bez lpění, závislostí a strachů, což představuje obrovský kus práce u obou. Jakmile dosáhneme tohoto stadia harmonie uvnitř nás samotných, tak se náš vztah posune na vyšší stupeň, protože se díky tomu probouzí na své duchovní cestě i ta druhá polovina našeho já.

Vztah dvojčat a jejich setkání nemusí vždy skončit romancí, neboť mají údajně vyšší poslání, s cílem pomáhat a vytvářet harmonii a lásku pro ostatní.

Když tito dva lidé na sebe narazí, tak se může později i stát, že se u jednoho z nich nebo u obou změní okruh přátel, práce nebo koníčky. Mohou být i více osamělí, než před tím, protože jejich láska a spojení, které je mezi nimi, je pro druhé natolik nepochopitelné a bláznivé, že oni se pak díky tomu už nemají chuť dále svěřovat a uzavírají se více do sebe.

Tento příběh jsem napsala v březnu 2020, kdy jsme s Vojtou od sebe už 4. měsíc, ale i přes tu vzdálenost cítím dál silné spojení s ním. Od února, kdy Vojta odjel na Jizerskou padesátku a zavolal mi, jsme spolu opět v kontaktu, ale co bude dál ví jen „Ten nahoře.“ Z astrálního světa mi bylo prozrazeno, že spolu ještě nemáme dohranou šachovou partii, což mě pobavilo, protože jsme po večerech s Vojtou šachy hráli.

Rozhodla jsem se, že Vojtovi to, co ke mně přišlo za informace, sdělím skrze svůj příběh o nás dvou, aby se mohl i on sám zorientovat, tak jako já, co se to vlastně kolem nás děje, ale hlavně, proč se to děje, ale pokud mu to vše, co tu píši bude připadat jako absurdní, směšné a nelogické a nadále si pojede svůj život ve svých zaběhnutých kolejích, starých vzorcích a strachů, pak se nedá nic dělat a je třeba to přijmout, protože mužské ego je bohužel tak silný soupeř pro ono spirituální probuzení, že mužský dvojplamen bývá dlouhou dobu zakuklený, zatímco ten ženský už se stává motýlem a dál se vyvíjí a pracuje na tom být lepším.

Každý z nás si tedy můžeme jít svou cestou odděleně, abychom si prošli tím, čím si projít máme, dál se vyvíjeli a došli k takovému poznání, o kterém jsem už psala. Láska a Sebeláska je zkrátka to nejvíc.

Moc bych si přála, abychom dostali šanci být opět spolu, a aby naše duše a těla si vrněla blahem, štěstím a spokojeností, bez všech těch negací, závislostí, separací a strachů, ale na druhou stranu jsem si vědoma jasných pravidel tohoto náročného vztahu, která se nedají jakkoliv obejít. 

Ať už to dopadne jakkoliv jedno vím jistě: 

MÉ duševní dvojče, Vojta mi navždy zůstane v mém srdci, a i přesto, že náš vztah byl něco jako jízda na horské dráze, ve které mi bývalo, díky separacím, opravdu hodně zle, nelituji ničeho. Dost mě to změnilo, posunulo dál a k určitým věcem a situacím dnes přistupuji jinak, řekla bych lépe, s větší pokorou, respektem a zamyšlením se a já mu za to moc děkuji.

Říká se, že nic není náhoda a já to tak skutečně cítím. Dokonce ani ten koronavir, který napadl skoro celý svět a vetřel se nám do života, musel přijít. Myšlení lidí se začalo ubírat špatným směrem. Lidé se honí stále víc a víc za kariérou, mocí, bohatstvím a svobodomyslným životem a vytratila se úcta k pravým hodnotám života. Čas izolace je časem pro zamyšlení se nad sebe samým, nad tím jak žijeme a co nám to dává. Láska a chuť trávit volné chvíle s těmi, se kterými nám bylo krásně, byly převálcovány racionálním způsobem uvažování, povinnostmi a je na čase se zastavit a začít naslouchat nejen svému rozumu, JAK BY TO MĚLO BÝT nebo CO TOMU ŘEKNOU OSTATNÍ, ale i svému srdci, JAK TO CÍTÍ a CO BY SI PŘÁLO, protože to je náš život, ne sousedů od vedle, a když se budeme cítit šťastný, tak ty vibrace štěstí, lásku a pozitivní energii přenášíme dál a sami tak měníme život kolem nás k lepšímu.

Vše co se děje se dít má a pokud to my smrtelníci nepochopíme, budou přicházet další a další lekce. A tak nějak je to i s tímto vztahem. Dokud se naše duše neosvobodí od ega a nebudou v harmonii, tak náš vztah nebude mít šanci to ustát.

Díky této informaci dnes už vím, že, kdyby se ke mě Vojta vrátil a po čase by ode mě znovu odešel, bych už dokázala jít dál, a nelpěla bych za každou cenu na tom být spolu. Né proto, že bych ho přestala milovat, (navždy bude v mém srdci), ale proto, že jsem konečně dostala odpověď na otázku: PROČ se tohle všechno děje a jaký to mělo a má význam pro nás oba. Navíc, nic se k sobě nemá poutat násilím, vynucováním a ultimáty. Vše má svůj čas a co spolu zůstat má, tak zůstane a co má odejít z našeho života, tak odejde, ať se nám to líbí nebo ne.

Díky tomuto poznání o duševních dvojčatech  se mi strašně ulevilo, protože jsem si dlouhou dobu myslela, že jsem udělala něco špatně. Nyní už ale vím, že to nebylo o MĚ a mých chybách, ale o NÁS, našich duších, které se ještě nenapojily na stejnou vlnu a musely jít od sebe.

Podstatou tohohle specifického a náročného vztahu je dostat se na vyšší úroveň vědomí vztahu k sobě samému, a to je asi ten největší bonus, jaký můžeme díky němu dostat. Znát svou hodnotu, vážit si sám sebe, mít se rád a být šťastný, i když zrovna nejsme se svou drahou „polovinou“ svého Já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *