Kočka – zvíře, jež je velkou osobností a některé lidi dráždí svou nepodmanivostí. Kočka musí chtít – nechat se hladit, chovat, jinak máte smůlu, to není jako pes, který je vám oddaný. Ale život s kočkou přináší mnoho zajímavých zážitků a také vám kočka dá svou lásku. Lidé se dělí na kočkomily a milovníky psů, ale jsou i tací, kteří mají rádi jak psy, tak kočky. Já mám ráda kočky i psy.
Již čtyři roky se u nás roztahuje tříbarevná kočka a já vždycky četla, že mít dvě kočky je dvojnásobná radost, ale jen poloviční starost, takže jelikož bydlím s rodiči, tak jsem se je snažila pomalu přesvědčovat, že když naší první číče pořídíme kamarádku, že těch starostí navíc přibude jen trochu. Nebo jsem navrhla, že si pořídím párek potkanů, aby jim nebylo samotným smutno. Protože táta by potkana doma nesnesl, tak nakonec radši svolil tu kočku. Juchů. Dalším argumentem bylo, že naše první kočka je společenská a že by jí aspoň nebylo smutno, když tady nikdo nebude. Na internetu jsem načetla spoustu informací o tom, když si chce člověk pořídit další kočku ke kočce, která je již doma dlouho, v našem případě již čtyři roky. Dočetla jsem se, že nejlepší k dospělé kočce je pořídit kotě či kocoura. No, ale my kocoury nechceme, protože máme strach, že by značkovali byt, takže kotě – holka.
Začala jsem tedy procházet inzeráty na netu, kde někdo daruje kotě. Tak jakému drobečkovi poskytneme domov? Vzala jsem jen přijatelné okolí, rozhodně jsem nechtěla jezdit přes celou republiku pro kočku.
Měla jsem vyhlídnutá dvě koťata – jedno mourovaté, bytové, a druhé rezavé, od domku. Když jsem mámě ukazovala to rezavé kotě na fotce, se svými dvěma sestřičkami, a ptala se, jestli mu jsou alespoň dva a půl měsíce, tvrdila, že jo, tak jsem nejprve volala sem. Ano, kočička je volná, nějací lidé jim tři koťata hodili na zahradu a kdy si pro ni chci přijet. V sobotu.
O víkendu jsem se tedy s přepravkou vydala do asi padesát kilometrů vzdáleného města vlakem. Byla jsem na malou číču zvědavá. Před nádražím už na mě čekala rodina s kotětem, kdy ho pán držel jen v dlani. Smáli se, že na takovou malou kočku taková velká přepravka. No, číča tam opravdu měla spoustu místa. Děkovali, že jsem hodná, že jsem se jí ujala. Naposledy si kočičku pohladili, hlavně dcera se s ní loučila, a odjížděli. S rezavým drobkem jsem osaměla. Položila jsem přepravku na lavičku, protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě pár minut, a zahleděla jsem se dovnitř. Všimla jsem si, že kotě má nudle kolem nosu, no, asi bude potřeba ho zaléčit. Volala jsem mámě, že už mám kočičku v přenosce, ale že mi přijde hrozně mrňavá. Máma mě uklidnila, že to se mi jen zdá, že jsem jen dlouho neviděla kotě. Asi jo.
Bála jsem se, že kotě bude ve vlaku mňoukat, ale naštěstí tomu tak nebylo. Otevřela jsem dvířka přepravky a s myškou jsem si s ní hrála. Asi jen dvakrát se pokoušela opustit přepravku, což jsem jí nedovolila. Naštěstí si spokojeně hrála, díky za hravost koťat. Asi na pět minut zavřela i oči. Po hodince jsme byli doma. Jak byla ve vlaku hodná, tak cestou začala mňoukat, asi se jí cesta nelíbila.
Když jsem ji přinesla domů, máma si hned převzala přepravku a vyndala naši rezavku. „Ježiši, ta je mrňavá!“ zděsila se. A pak že já jsem dlouho neviděla kotě. I podle zježených kotěcích chlupů a stále ještě modrých očí, i když už se pomalu zabarvovaly, jsme dospěly k závěru, že jí jsou tak dva měsíce. A kdybyste viděli styl jejího běhu, velmi vtipný, bylo vidět, že její nožky jsou ještě hodně nejisté. Navíc jsme zjistily, že má i průjem, což nebylo nic překvapivého, když ji krmili rohlíky s mlékem, i když občas dostala i granule. Takže jsme jí opláchly zadek a přestěhovaly do kuchyně. Ano, četla jsem spoustu článků, jak kočky seznámit. To nás teprve čekalo. Táta když ji viděl a zjistil, že si nejsme jisté, zda jde skutečně o kočičku a ne kocourka, tak když se na ni podíval, řekl: „To je kocour jak vyšitej, ten poletí z balkónu.“ Ale pak večer číča začla dovádět, šplhala po přenosce a táta se setrou vytáhli mobily a fotili… A tak k nám přišla druhá kočka. A skutečně kočka, žádný kocour, jak jsme se trošku obávali, protože se to občas stává.
A jak to dopadlo? Jak se číča u nás zabydlela, jak se snesly s druhou obyvatelkou bytu, o to se s vámi podělím zase někdy příště.
