Příběh jednoho Boxera – Týden s mladými

Stopy
Boxer sám doma

Jmenuji se Bono. Jsou mi 4 roky. Ale to už jistě víte. Nyní vám něco povím o týdnu bez rodinky, o týdnu, kdy mě měla na starosti moje mladá panička.

Sranda a já u ní nejsem ?!

Začaly měsíce sluníčka a nekonečných veder. Dle mého názoru to není zrovna ideální počasí pro zábavu protože je mi vždy hrozné horko a jsem hned utahaný, ale moji paničci to vidí jinak. Každý rok jezdí na různá místa a užívají si volna- dovolené , jak oni tomu říkají. A já, jako vzorný hlídač rodiny, jezdím každý rok s nimi. Moment! Az doteď. Tento rok si užili srandu beze mne ! A co semnou? Nechali mě doma!

Týden volna pro Boxíka?

Všichni se semnou pomazlili, sedli si do té stříbrné plechovky zvané auto, a odjeli. Zůstal jsem jen já a moje panička Lucka. Lucinka mi začala vykládat o tom, že ostatní paničci odjeli na týden pryč. Taky mi pověděla, že si užijeme spoustu legrace. Díval jsem se na ni trochu nedůvěřivě. Jak bych si mohl užít srandu když skoro všichni odjeli? Tak jsem lehl smutný do kouta a zůstal tam ležet, sám…
Zanedlouho poté jsem slyšel, jak se otevírají vstupní dveře (Jediné dveře, které si zatím neumím otevřít, ale i to časem zvládnu). Šel jsem situaci ihned omrknout. Co kdyby k nám chtěl někdo přijít a ukrást mi i poslední paničku, která mi doma zbyla ?! To přece nesmím dopustit! Ve dveřích se nakonec objevil její kamarád, kterého už dlouho znám a ihned jsem věděl, že ten mi ji neukradne. Šel jsem ho tedy řádně přivítata hned mi bylo lépe.

Teď jsem pánem domu já!

Už jsem nebyl tak smutný. Už jsme byli tři. Panička mě pořád hladila a věnovala se mi. Už jsem skoro zapomněl, ze zbytek rodiny odjel. Kamarád od paničky byl sice sem tam zlobivý a chtěl, ať dělám tam to a nedělám tohle, ale časem jsem se naučil mu vzdorovat. Když tu není hlavní paniček, jsem pánem domu přece já, to dá rozum, ne??
Patrikovi (to je ten kamarád), to tak ale nepřišlo. Stále se snažil být lepší, než já. Dokonce mi zakryl moje únikové cesty na zahradě, aby mi zabránil objevování světa za naším plotem. To ale neměl dělat! Rozhodl jsem se ho tedy vyškolit! Příležitost se mi naskytla když chtěl, abych šel spinkat jinam, než na svoje vyhrazené místo v dětském pokoji, kde spali oni. Stoupl jsem si tedy do pozoru, udělal nebezpečný kukuč a upřeně jsem na toho kamaráda, který si hrál na pána domu, koukal. Panička me chtěla uklidnit ale on ji to nedovolil. Nemohla mě ani pohladit. Nemohl jsem dopustit byt nepohlazen! Začal jsem být velice děsivý. Vydával jsem zvuky, které jsem ještě nikdy nevydával. Trénoval jsem celý den na tento moment a tak jsem mu tedy ukázal, svůj děso-kňučo-vrčo zvuko-pohled. Doteď nechápu, co jsem udělal špatně…. smáli se mi.

Velký kluk je sám doma!

Další dny probíhaly následovně. Lucinka za mnou každé ráno chodila a chtěla , ať jdu s ní na zahradu. Vždy byla ještě tma a já jsem nevěděl, proč mě budí tak brzy. Nicméně neodmlouval jsem a utíkal jsem ven. Chvilku poté jsem zůstal doma zase sám. Mladí šli pracovat. Nemam rád, když jsem doma sám. Dělám paničkum za to naschvály, které musí uklízet. A dělám je rád!
Ten den (a následující dny) jsem se ovšem rozhodl, že to neudělám. Budu velký kluk ( to jsem i tak) a neudělám nikde žádnou kouřící hromádku. Uběhlo hodně hodin. Měl jsem pocit, ze mě opustili i moje panička s dočasným paničkem. Ovšem hned na to se otevřely dveře a v nich Lucinka!! Jakou já měl radost!!! A ona ještě větší, když zjistila, že jsem to vydržel a nikde nic neudělal. Celý den si pak semnou hrála. Byl jsem tedy rozhodnut nechat se mazlit každý den a vždy jsem vydržel! 

Stříbrná plechovka se vrací 

Byl večer, když můj náhradní paniček odešel. I když to byl můj rival, chtěl jsem, aby zůstal. Díval jsem se za ním z okna tak dlouho, dokud mi nezmizel. Asi uznal, že prohrál a vyklidil pole králi. Ale stejně mi chyběl! Chvíli na to jsem slyšel známý zvuk, to přece vždy označuje, když jsou paničci doma!

 Běžel jsem k oknu, abych si to ověřil. A skutečně – přijížděla ta stříbrná plechovka a s ní i zbytek mé rodiny! Byl jsem rád, tak moc rád! Všechny jsem je vítal ještě hodně dlouho po jejich příjezdu a oni byli velice rádi, že mě vidí živého a zdravého (proč si mysleli, že bych neměl být??). Byli jsme zase všichni spolu, nicméně moc dobře vim, ze mě nevzali s sebou a užívali si sami! Proto bývám na noc jen u Lucinky, protože vím, že ta byla doma se mnou a nenechala mě samotného, jako někdo! A ještě teda i ten můj rival.
Tak tohle je můj další příběh 🙂 něco nového pro mě. jsem zvědavý, čemu mě moje rodina vystaví příště! 🙂
Tags from the story
, ,
Written By
More from Lucie
Počítač, počítačové hry- Moderní závislost
Počítač. Kus moderní technologie známý téměř každému člověku. Na jednu stranu velice...
Čtěte více
Join the Conversation

2 Comments

Leave a comment
Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *